Navigace
Obsah
Historie a zajímavosti
Jaroslav Kratochvíl
17.1. 1885 - 20.3. 1945
Jaroslav Kratochvíl — čestný, statečný, laskavý, neobyčejně skromný člověk, citlivý humanista, umělec, který neváhal odložit pero a chopit se zbraně pro lepší lidský řád.
Narodil se 17. ledna 1885 v Tučapech u Vyškova na Moravě. Rodná vesnice zanechala v jeho mladé a pozorné mysli trvalé stopy. Z ní vyrostl, z ní se rodila hluboká láska k lidu a důvěra v jeho zdravé síly, odtiid vyvěral Kratochvílův demokratismus i nejasná ještě touha po spravedlnosti a lepším společenském řádu.
Jaroslav jako vnímavý chlapec byl v dětství intelektuálně i citově značně ovlivňován domovem a rodiči. Měl štěstí, že to byly silné a plodivé vlivy, které formovaly jeho povahy i zájmy. Velmi mnoho načerpal z rodinné atmosféry a otcových duchovních zálib.
Kratochvílův otec Ignác, syn ševče ve Vyškově, byl z rodu zanícených a obětavých vesnických kantorů, plně žijících pokrokovými tradicemi národního obrození. V Tučapech, tehdy malé vesnici, poměrně vzdálené od velkých kulturních center, učiteloval. Zde v sousedství německé menšiny, snažil se své spoluobčany národně uvědomovat a vzdělávat. Založil v obci první skrovnou knihovnu, pokoušel se uvést v život čtenářský spolek, pěvecký kroužek a dokonce jakýsi improvizovaný ochotnický divadelní spolek, ve kterém hrával i mladý Jaroslav. Otec vnášel všude nebývalý ruch, zejména mezi mladé. Měl své zásluhy i na založení Sokola v obci. Toto všechno nemohlo zůstat u mladých lidí bez odezvy. Otec jako řídící učitel vštěpoval dětem úctu k úsilí českých buditelů, rozněcoval lásku k rodné zemi, založenou na úctě k lidem. Starší bratr Bohumil psal verše, maloval obrazy, u Jaroslava se již probouzely literární vlohy, ale i mladší sestry Zdeňka, Marie a Františka často hrály divadlo a dychtivě četly. U Zdeňky se rovněž projevovalo malířské nadání.
Skončila pohoda dětských let, minula léta chlapeckého dovádění s vesnickou mládeží za humny a v nedalekých lesích. Obraz rodné vesnice, trvale a hluboko uložený v Jaroslavově povědomí, zůstal navždy spjat s dětstvím a projasňoval se teprve zralejším pohledem na svět, pohledem, který dal vyrůstat jeho raným povídkám.
První samostatné kroky do života nebyly lehké. Pět dětí u Kratochvílů spotřebovalo nevelký plat venkovského učitele, zvláště, když všechny děti studovaly. Dva roky po bratru Bohumilovl odešel na gymnázium do Brna i tehdy 11.lety Jaroslav. Brzy na to v létě roku 1900 však sotva patnáctiletý, opustil Jaroslav brněnské gymnázium a přešel na hospodářskou školu v Přerově.
V té době předčasně zemřel na tuberkulózu bratr Bohumil, nadějný mladý básník, (v roce 1902 vyšla sbírka jeho básní „Na prvních strunách"], později sestra Zdeňka i Marie. Po těchto životních otře¬sech Jaroslav zvážněl a stal se uzavřenějším. Zahloubal se zcela do učení, které ho však odvádělo od literatury. Po maturitě na podzim roku 1903 odešel mladý Jaroslav Kratochvíl do Německa na vysokou školu zemědělskou v Halle — Wittenbergu. Po skončení studií v Halle s čerstvými vědomostmi, plný elánu, toužil Kratochvíl nějak pomoci vesnici, ale zatím byl přijat jako praktikant u státních statků, kde byl odsouzen k pjísařině za velmi nízký plat. Několikrát měnil působiště a v roce 1906 musel ode¬jít na vojnu, (prezenční služba]. Ani po návratu z vojenské služby se situace nezměnila. Byl neustále překládán z místa na místo, po
šest let až do I. světové války. Působil nejprve na střední Moravě, katolické a konzervativní, na drnovickém cukrovaru, potom v Napajed-lích, na dvoře Terezově a Tečovicích. Teprve později se dostal do středních Čech jako úředník c. k. velkostatku v Kolci, potom v Buště-hradě a Unhošti. Své první závažnější dílo knihu povídek „Vesnice" píše v letech 1911 až 1913, kdy bylo Kratochvílovi 26 let. To už svět vzplanul první světovou válkou. Kratochvíl je hned od počátku stržen do jejího víru. Koncem července 1914 rukuje k 80. pěšímu pluku rakousko - uherské armády. V lednu 1915 se dostává do válečného ohně rusko - rakouského bojiště v Haliči. Konečně 7. července 1915 vyvázl z válečného běsnění a dostává se do ruského zajetí a přes Lublin, Minsk a Moskvu putuje se skupinou zajatců do vzdáleného Věšova a Lukojanova, později pak do Narovčatu v Penzenské gubernii.
Zaplavuje jej proud nových dojmů z Ruska, ze zajateckého tábora i z hlubokého vnitrozemí. Už v létě se hlásí v roce 1916 do Československých legií, ochoten pro dobyt! samostatnosti českého a slovenského lidu obětovat všechno a jako vždy upřímně a celým srdcem. Jako důstojník se účastní bojů na protiněmecké frontě a zanedlouho dosahuje hodnosti majora. Jako nepohodlná osoba, která sympatizuje s ruskou revolucí, byl odvelen vedením čs. legií do Irkutska. Tam poznává svoji budoucí ženu a v lednu 1920 se žení s ruskou studentkou Akuli-nou Kononěnkovou. Tento sňatek mu citově ještě více přiblížil ruský svět a mentalitu ruského člověka.
Skončila I. světová válka. Teprve na sklonku léta 1920 přijíždí Jaroslav Kratochvíl se skupinou ruských legionářů do Prahy. Cesta domů byla pro ně složitá a daleká přes Vladivostok, přes Ameriku — Saň Francisko, Panamský průplav do Evropy. Ale místo srdečných uví¬tání naráží na chlad a nedůvěru starých známých, kteří ho považují za bolševika, jemuž je lépe se vyhnout.
Nabídky na vojenskou kariéru Kratochvíl rázně odmítá. Přijímá zaměstnání na ředitelství státních lesů a statků. Stěhuje se do Prahy — Bubenče a tak se po letech naplnila jeho dávná touha po Praze.
Zapojuje se do literárního života. Vystupuje velmi neohroženě jako levicový kulturně - politický pracovník a publicista. Svými názory, stranícími vždy pravdě a stavícími se neochvějně za přátelství se Sovětským svazem, zasahuje do kulturně politických zápasů první republiky jak v otázce historie čsl. legií v Rusku, tak v boji proti blížícímu se fašistickému nebezpečí. Se Zdeňkem Nejedlým a Josefem Horou vydával Pondělní noviny, patřil k zakladatelům Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, přednášel o Sovět¬ském svazu, který sám mezi oběma válkami několikrát navštívil.
Ve třicátých letech spolupracoval s Bedřichem Václavkem jako člen protifašistického sdružení spisovatelů BLOK. Rovněž pilně pokračuje ve své literám práci. První světová válka a z ní se zrodivší revoluce inspirovala Jaroslava Kratochvíla především k dokumentárně --historické práci „Cesta revoluce" (vydané 1922). Opíraje se o fakta, argumenty a své životní zkušenosti, píše pak svůj největší román „PRA¬MENY". (Vznikaly v letech 1924 — 1933 a vydány byly poprvé v roce 1934). Marxistická kritika a kulturní levice uvítala toto dílo s vřelými sympatiemi. „PRAMENY" dobře oceňuje Julius Fučík, Zdeněk Nejedlý i Bohumír Šmeral. Váží si tohoto díla i básník Josef Hora. V době vzrůstajícího nebezpečí fašismu se stává Jaroslav Kratochvíl přesvěd¬čeným a neochvějným bojovníkem proti domácímu i zahraničnímu fašismu.V červenci 1937 odjíždí Jaroslav Kratochvíl do Španělska jako delegát literárního sdružení BLOKU a -pokrokových spisovatelů na II. mezinárodní kongres spisovatelů, který postupně zasedal ve Valen-cii, Madridu, Barceloně a nakonec v Paříži. Spolu s E. E. Kischem a L. Novomeským tvořili československou delegaci. O tomto svém pobytu ve Španělsku vydal Kratochvíl svědectví v reportážní knize „Barcelo¬na - Valencie - Madrid".
Za II. světové války sehrál Jaroslav Kratochvíl v domácím odboji významnou roli. Nejprve přes sovětské velvyslanectví v Německu až do vypovězení války Sovětskému svazu opatřoval informační a propa¬gační materiály. V průběhu roku 1943 se stal jednou z vedoucích po¬stav té složky domácího odboje, která spolupracovala s moskevskou skupinou zahraničního odboje. Kratochvíl udržoval spojení s ilegálním ÚV KSČ i s vedením partyzánských skupin na Moravě. Před zatčením se podílel na přípravě politických a sociálních opatření pro poválečné období. Počítalo se s ním i do pražské Národní rady. Počínal si neohroženě a tak rozvážně, že téměř po celou dobu okupace unikal pozornosti gestapa.
Jeho náhlé zatčení 11. ledna 1945 znamenalo vážnou ztrátu pro náš domácí odboj a nenahraditelnou ztrátu pro celý náš kulturní život. Třebaže měl Kratochvíl již podlomené zdraví, ani v nejmenším nezakolísal. Nic okupantům nevyzradil. Po úmorném, krutém vyslý¬chání a týrání nacisty byl odvezen z Pečkárny na Pankrác a zanedlouho asi počátkem února 1945 do Terezína - Malé pevnosti.
Přes ostrý dozor jeho věznitelů se mu podařilo odeslat tři malé, tužkou psané motáky člence ilegálního hnuti Magdě Zezulové. Ve vězení do poslední chvíle šířil mezi spoluvězni důvěru á víru v konečné vítězství. V Malé terezínské pevnosti pak svádí poslední zápas se zákeřnou nemocí.
Dne 20. března 1945 na samém prahu osvobození naší vlasti Sovětskou armádou Jaroslav Kratochvíl umírá.
Jeho poslední myšlenky a slova psaná na motáku zněla:
„Děkuji všem, kdož mi čímkoliv pomohli a projevili účast, ty, jimž jsem byl na obtíž, žádám za prominutí. Všem přeji šťastný návrat."
Jaroslav Kratochvíl
Takový byl Jaroslav Kratochvíl — rodák z moravské vesnice Tučapy u Vyškova.
Poctivý, čestný a upřímný demokrat, který se svým vysoce mrav¬ním a důsledným myšlením dopracoval až k socialistickému realismu.
Jaroslav Kratochvíl — historik i umělec, řešil konflikt člověka a dějin dvacátého století.
Jeho osobnost patří k předním obecně uznávaným průkopníkům naší socialistické literatury mezi dvěma světovými válkami a jeho dílo z něj činí význačnou postavu našeho veřejného a kulturního života.
